Psí život

Ahoj. Jmenuji se Eliška a  je mi pět let. Moje maminka je belgická ovčanda a tatínek byl prý asi aljašský malamut. Ale jisté to není. Narodila jsem se na statku a se svými brášky a sestřičkami žila na dvoře.

Když mi bylo šest měsíců, přijela paní a šla se na nás kouknout.

Už předtím někdo přišel a odvedl si mého bráchu.

Já jsem byla proti svým sourozencům drobná a všichni tvrdili, že ze mě nikdy nebude pořádný hlídací pes. Páníčci se smířili s tím, že jim zůstanu. A tak paní ukázali šest pravých hlídačů. Ale paní si sedla na bobek a zavolala:  „Eliško“ a já jsem byla najednou přesvědčená, že volá na mě. A volala! Mým páníčkům i sourozencům klesla údivem čelist. Paní mě vzala do náruče a už mě nepustila.

V autě mi řekla, že jsem dárek pro její dospělou dceru, ale napřed že mě musí dát do stavu, kdy se budu líbit.

A rovnou jela k veterináři. Tam se mi nelíbilo, protože mi dal injekci a ošklivý prášek. Pak jsme přijeli domů. Tam byli pejsci a kočičky, ale paní řekla, že k nim nesmím, dokud nebudu čistá. Vykoupala mě, odblešila, vyčistila mi zoubky a ouška a já se mohla jít seznamovat.

Dostala jsem misku jídla a pití a měla jsem takovou radost, že jsem se počúrala.

Paní mi loužičku ukázala a řekla:“To je fuj, musíš si štěknout a my s Tebou půjdeme ven.“ A najednou byl večer a přišla taková drobná slečna. A paní povídala : “Romanko, tady máš pejska.“ A tak jsem přišla ke své nové paničce.

Bylo to bezva.

Panička se za pár dní odstěhovala ke svému příteli a mě vzala s sebou. A tak jsem měla najednou nového i páníčka.

Ale řeknu Vám, chlapi jsou hrozní, to vím i já jako pes, teda vlastně fena.

To by jste nevěřili, jak páneček vrčel, když jsem si brousila zuby na dřevěném obložení v předsíni. Ale uznejte sami, co jsem měla dělat, když jsem byla sama doma a nudila jsem se?

1. A taky měl výhrady, že spím v ložnici. Ale já jsem nechtěla spát v posteli, tam mi bylo horko, udělala jsem si pelíšek pod postelí. A páníček, že prý jsem pes    a mám spát v předsíni v pelechu. Paničce bylo jasné, že v předsíni se sama,         a navíc potmě, bojím a tak pánečkovi řekla, že dobře, že ona se mnou bude spát v obýváku a on ať si spí sám v ložnici. Páneček vydržel jednu noc a druhou       už jsme spaly v ložnici já i panička.

Páneček také špatně snášel, když jsem ležela na sedačce v obýváku.

Ale panička mu řekla, že sedačku z červeného mikroplyše si může koupit jen blázen, na tom že je všechno vidět a tak páneček zmlknul a aby nevypadal jako blázen, tak koupil na sedačku přehoz.

Jak vidíte, tak ze začátku to byl s pánečkem boj, ale teď už ho mám „zmáknutého“ a jako správná ženská jsem si ho omotala kolem prstu, teda vlastně kolem tlapky.

Také dbám na štíhlou linii. Panička je z toho na mrtvici a každému vypráví, jak mi kupuje to nejlepší, co se dá sehnat, včetně vykrmovací diety, ale já si držím svých 20 kilo. Pravda, mám nasypanou misku celý den, ale právě proto, že vím, že můžu baštit kdykoliv, tak jen uzobávám. A taky hodně loudím. Nejvíc rohlíky. Ty miluju.

Ale panička mi jich občas dá víc, než mohu sníst a tak si je potom zahrabávám do pelíšku. Ale to nemám moc ráda., protože pak musím být pořád ve střehu, aby mi je někdo nesnědl. Panička sice tvrdí, že mnou zahrabaný rohlík by už oni nejedli, ale znáte to...

Pelíšek – ten mi museli koupit. V kuchyni se větrá a mě pak byla zima. Ale zase chci na paničku vidět, když vaří. Tak mám krásný molitanový pelíšek s červenými kostičkami. No a časem páníčci pochopili, že i tak by mohl být pro mě tvrdý, tak mi tam dali na dno larisu, pod hlavu polštářek a další larisu. Pod tu si vlezu, aby mi nebyla zima.

Před třemi a půl roky odjela panička na týden na školení a mě hlídal páneček     a jeho máma.

Byl to super týden. Panička mě nemohla ani poznat, když přijela. Tvrdila, že mě mí hlídači za ten týden „rozežrali“ . No je fakt, že mi chutnalo, ale po pár týdnech jsem se uviděla v zrcadle a lekla jsem se, že fakt tloustnu.

Panička se chlubila svojí mámě, jak jsem už pěkná a dokonce mě jí vzala ukázat.

Ale její máma na mě koukla a řekla : „Jasně, že tloustne, když je zbouchnutá.“

Panička jí řekla, že to teda nejsem, že nemám s kým. Ale máma jí připomněla, že byla týden na školení. Panička se výhružně podívala na páníčka, ale ten se zapřísahal, že mě hlídal dobře. Kecal :-). Pustil mě a já jsem si bezva užila se sousedovic stafordem a druhý den mě hlídala jeho máma a řeknu Vám, ten výmarský ohař za to také stál.

Ale tohle se panička dozvěděla, až když se nechala od své mámy přesvědčit, že se mnou má jít na ultrazvuk. Stejně jsme musely na očkování.

Před porodem se panička i se mnou přestěhovala ke svojí mámě a páníček        za námi jezdil.

Abych pravdu řekla, porod nic moc. Prckové byli obrovští a paní doktorka rozhodla, že musím rodit císařem. Uspali mě a když jsem se vzbudila, s hrůzou jsem zjistila, že koukám na čtyři stafordy a tři výmarské ohaře. Paní doktorce to přišlo veselé, mně už tolik ne.

Prckové se cpali jak o život a paničky máma měla strach, že za chvíli sní i mě.

Když jim bylo 14 dnů, tak je naštěstí začala přikrmovat a tak jsem si trochu odpočinula. Ale žádné z mých dětí po mně nezdědilo snahu o štíhlou postavu a byli z nich brzy bumbrdlíčci. V šesti týdnech vážili kolem devíti kil.

Byli rozmazlení, protože paničky máma kolem nich pořád skákala a dokonce je uspávala houpáním v plence.

Panička odjela, když bylo mimčům 14 dní s tím, že se potřebuje vyspat a jezdila se na mě a mimča každý den podívat.

Šest týdnů po porodu odvezla paničky máma  mrňata na první očkování a zavolala paničce, že je nejvyšší čas, aby si mě vzala k sobě. Byla polovina prosince a ona chtěla péct vánoční cukroví.

1. A tak jsem jela zpátky domů i se svými dětičkami. Páneček se na nás těšil          a říkal, že to bude bezva a že to zvládne v pohodě.  Za dva dny brečel, že je nevyspalý, mrňata pořád chtějí baštit, všude jsou loužičky hromádky a že prý ho raní mrtvice. A zkoušel, že by mě panička s prcky šoupla ještě ke své mámě.

Paničce to přišlo jako super nápad, ale máma jí řekla, ať zapomenou, že jen přes její mrtvolu. Páneček nad tím asi i uvažoval, ale panička ho upozornila, že vražda je trestná. A hned páníčkovi připomněla, kdo za ty moje prcky může.

Ale i to se zvládlo. Prckové dostali nové páníčky a já s paničkou se na mé drobečky jezdíme občas podívat.

I když drobečci není ten správný výraz. Nejmenší holčička váží 35 kilo a největší chlapeček má ještě o deset kilo víc.

Panička nejdřív brečela, že jsem těhotná, pak že mi rozřízli bříško a potom, když dávala pryč štěňata. Teď už jsem vykastrovaná, tak už panička brečet snad nebude.

Říkají o mně, že jsem chytrá, ale podle paničky spíš vychytralá.

Nemám ráda procházky, když prší, tak si myslím, že bych měla mít pláštěnku    a ještě by nade mnou měli nést deštník. Ale prý se to pro mě nehodí, když jsem belgická ovčanda. No chápete to????  Kdejaký pudl si chodí v kabátku a já musím chodit „nahá“.

1. Jednou jsme byly já a panička u její mámy. Tam jezdím ráda. Mají tam psy        a kočky a já si mám s kým hrát. No a paničku napadlo, že půjdu s její sestrou     a belgickou ovčandou její mámy na procházku. Aničku, sestru mé paničky mám ráda a belgičanku Áju také. Tak jsme ve třech vyrazily. Potkaly jsme ještě nějakou kamarádku se psem a prý: Tak se holky proběhněte.“

No jsem snad nějaký chrt, abych lítala?

Sebrala jsem se a šla jsem domů k paničky mámě. Panička byla zrovna na balkoně a hrozně se divila, že se nesu hrdě domů.

Skoro za hodinu volala její sestra celá ubrečená a říkala, že mě ztratila a ,že mě nemůže najít a teď že potkala kamaráda, tak od něj volá, protože svůj mobil nechala doma. Panička jí uklidnila, že už jsem doma. I když moc jí asi neuklidnila, protože když přišla Anička domů, tak na mě ječela jak delfín, že jsem úplně ..., no to se ani nedá napsat.

Ale paničky máma řekla, že mě měla pořádně hlídat a vzít si s sebou mobil a že jsem naopak moc chytrá, když jsem dokázala najít cestu k nim.

Ale panička řekla, že jsem rozmazlená a že mě její máma rozmazluje. Tak jsem se urazila a s paničkou nemluvila.

V létě jsme jeli na dovolenou na chatu.

Bylo fakt krásně, tak jsem ráno v šest už kňučela, že se chci jít proběhnout. Ranní rosa mi nevadila. Panička se probouzí až někdy kolem půl deváté. Teda z postele vyleze i dřív, ale dá si kafe, cigaretu a vnímá až potom. Tak se mnou ráno musel jít páneček. Ten si myslel, že mi otevře dveře a já budu venku sama. To určitě. Prázdná zahrada, nikde nikdo, ještě by mě tam mohl někdo ukrást.  No musel tam být se mnou, jinak jsem štěkala a sousedi se pak na pánečky koukali zle.

Když jeli nakoupit, tak mě nechali samotnou na zahradě. Hrůza. Naštěstí jsem šikovná, tak jsem přeskočila plot a utíkala za nimi. Panička mě viděla ve zpětném zrcátku a pochopila, že sama doma nezůstanu. Tak jsem jezdila všude s nimi :-)

Na chatě to bylo fajn. Páneček hodně griloval a já grilované maso a párečky mám moc ráda. Teda ze začátku si mysleli, že mi strčí studený párek, ale já jsem tak nešťastně kňourala, že pochopili, že mi ho musí také ugrilovat.

Sousedi koukali a nevěřili vlastním očím, psi v okolí mi záviděli. No jo, kdo umí, ten umí.

Ale pak už jsem se tam nudila a docela jsem přivítala, když jsme se vrátili domů.

Hezky jsem naspávala své brzké vstávání a páníčci se snažili mě nerušit.

Jednoho dne začala panička být nějak často v kuchyni a linula se bytem krásná vůně. Protože jsem chytrá, vzpomněla jsem si, že tohle je každý rok a bezpečně jsem poznala, že panička peče vánoční cukroví. Zvlášť vanilkové rohlíčky mi voněly. Panička teda říkala, že sladké bych neměla a že pro mě by měla dělat spíš rohlíky než rohlíčky, ale mně to bylo jedno.

Pak jednoho dne se objevil vánoční stromeček, páníček ho nazdobil a večer pod ním byly dárky. Prý je tam dal Ježíšek. No tentokrát jsem se snažila si Ježíška prohlédnout, ale nějak jsem usnula, a když jsem se vzbudila, byly dárky pod stromečkem.

Způsobně jsem seděla a čekala, co dostanu. Byly tam pamlsky a  spousta hraček. To je jasný důkaz toho, že jsem byla celý rok móóóc hodná, uznejte. Jinak by mi přece Ježíšek nic nepřinesl.

Teď si určitě myslíte, jaké mám bezva páníčky, ale řeknu Vám, byla to dřina je vychovat.

Teď už ví, že mě ráno nemají budit a večer že mi mají nejpozději v půl desáté otevřít do ložnice.

Už pochopili, že když koukám na televizi, tak mě nemají jednak rušit a jednak mi nemají přepínat programy. Páneček už ví, že když kouká na hokej nebo fotbal a já spím, tak „góóól“ může maximálně zašeptat, jinak mu panička vynadá, že mě vzbudil a vypne mu televizi.

Ví, že do misky s vodou chci vodu jen do poloviny, misku s jídlem chci mít neustále plnou, rohlíky den staré a piškoty mají mít neustále po ruce.

Takže se mohu pochválit. Vychovávat umím.

A také si je hodně bráním. Když jdeme ven, tak se snažím je mít pořád na očích, zvlášť paničku - ta by se sama neubránila. A kdyby jim někdo ubližoval, tak ho klidně i zakousnu. ale zatím vždycky stačilo výhružně zavrčet.

Nedávno jsem zaslechla pána, jak si stěžoval, co všechno mu nejde a že má psí život. To nechápu.

MNĚ se psí život líbí.