Miminko se v bříšku chovalo oproti svým sourozencům atypicky. Vstávalo brzy ráno, večer v deset se dožadovalo, abych byla v klidu a pokud možno spala. Při větším hluku, mém nevhodném pohybu a dalšího, z jeho hlediska nevhodného, chování mě píchalo prstíkem do břicha. Běžné miminkovské pohyby moc neuznávalo. Pak přišel listopad a den D. Narodila se roztomilá holčička. Ovšem její první pohled byl nezvyklý. Pátravě pohlédla na lékaře a v jejím obličejíčku se zračilo: „No ten porod jste mohli vést lépe. Máte vůbec umyté ruce? A jak jste studovali-neflákali jste to?“ Pak pohlédla na mě a výraz byl jasný: „Tak Ty jsi moje matka. No za těch devět měsíců jsem zjistila, co všechno děláš špatně. To se změní, já už si Tě převychovám.“ A skutečně. Anička byla cílevědomá a tvrdohlavá. Byť nejmladší, hravě časem ovládla své starší sourozence.Když se jí pak narodili další sourozenci, zvládala je od narození, byla v tom naprosto dokonalá. Jak rostla zjišťovali jsme, že má přirozenou autoritu všude – nejdřív ve školce, pak ve škole. Svým zvláštním způsobem dokázala nenápadně velet. Její sourozenci – jak Ti starší, tak Ti mladší - ji poslouchali bez řečí. Časem jsem zjistila, že u nás nezabírá obvyklé: „Přestaň nebo to řeknu tátovi“, ale „Přestaň nebo to řeknu Aničce.“ A funguje to tak dodnes. Ve škole učitelé věděli, že pokud velí Anička, tak třída šlape. Brali jsme to jako zvláštní úkaz, ale říkali jsme si, že každý je nějaký. Pak přišla devátá třída a Anička nám oznámila, že z ní bude učitelka. Jak bylo v její povaze, šla si ctižádostivě za svým cílem – úspěšně. Nedávno jsem šla ke známé. Anička potřebovala auto, tak jsme se dohodly, že mě tam odveze a v pět mě vyzvedne. Ale znáte to – dobře se povídá, čas utíká rychle a najednou bylo pět a my si ještě všechno neřekly. Anička nejdřív čekala v autě, ale po 15 minutách se rozhodla, že si pro mě dojde. Zaklepala, známá otevřela, Anička ucedila pozdrav, koukla na ni nepříjemným pohledem, znechuceně se odvrátila, podívala se na mě, zaťukala na hodinky a pronesla: „Snad jsme řekly v pět.“ A odešla. Se známou jsme se začaly smát a dohadovat se, jestli máme třídní důtku nebo rovnou dvojku z chování. Když jí slyším, jak svému příteli říká „ Tak Páťo, takhle by to nešlo,“ jen čekám, že dodá : „Máš to za tři.“ O učitelkách je spousta vtipů. Jeden z nich říká, že učitelka není povolání, ale diagnóza. Ale já už dneska vím, že tak to není. Jsem toho zářným příkladem. Porodila jsem chlapečky, holčičky a UČITELKU.
Jak se rodí učitelky
Další články blogera
Tato rubrika neobsahuje žádné články...
Další články z rubriky Ona
Ivana Lance
USA Georgia vs. Česká Republika
Záleží na tom, jestli jste fanoušcci amerického sladkého a studeného čaje nebo českého piva. Po čem raději sáhnete vy?
Jana Melišová
Nemáte nejaké drobné?
Chcel by som si kúpiť jedlo, nepomôžete mi nejakými drobnými? Otázka, pri ktorej sa mnohí tvária, že nepočujú, prípadne od dotyčného odvracajú zrak, keďže najčastejšie sa ju pýtajú ľudia bez domova nevábneho výzoru.
Jana Kozubíková
kOmický blog CDLXXXI.
Už měsíc mám nový vztah. "Randíme" denně mimo víkendů, ačkoli přiznávám, že myšlenky na něj mne neopouští ani o nich.
Ivana Dianová
Billa šok
Billu navštěvuju docela často, mám ji totiž co by kamenem dohodil. Mám vůči ní spoustu výhrad, ale jít s plnými taškami pět minut, nebo jet několik stanic je dost rozdíl, což u mne hraje zásadní roli. Dnes jsem tam utrpěla šok.
Lenka Prokopová
Oslava narozenin
V dávné době mého mládí se slavily narozeniny s dortem, svíčkami, babičkami, dědečky, strýčky a pratetami z třetího kolena. V dnešní době se slaví narozeninová párty hlavně s dalšími dětičkami.
Počet článků 17 | Celková karma 0.00 | Průměrná čtenost 1630 |